Varhaníci a zpěváci

Téměř při každé bohoslužbě je slyšíme, zpíváme s nimi…Ale uvědomujeme si vůbec, kolik to stojí úsilí, času… aby svým zvukem a zpěvem doprovázely bohoslužby?

O kom je řeč? No přece o našich varhanách, varhanících a všech těch, kteří bohoslužby doprovází svým zpěvem, k němuž se mnohdy jen nesměle připojujeme.

Varhany a varhaníci v Novém Hrozenkově

O původu našich varhan ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Novém Hrozenkově toho mnoho známo není, první zápis v kronice je až z roku 1918:

„Dne 12. března odebrali nám pro válečné účely 16 cínových píšťal z varhan, ve váze 24 kg. Ačkoliv nikdo nevěděl, kdy varhanáři budou píšťaly odebírati, nahrnulo se předce, když znenadání přišli, veliké množství lidí a chtěli násilí použíti a varhanáře zahnati. Farářem však poučeni, že by to bylo marné, upustili od toho.“

První velká generální oprava varhan proběhla až v letech 1967-1968. O generální opravě starého nástroje se již dlouho uvažovalo a sbírky pro tento účel probíhaly již za druhé světové války. Roku 1967 pak byly vyhotoveny dva nezávislé posudky, ve kterých se došlo k protichůdným závěrům a farnost se tak rozdělila na dva tábory. Byl přizván tedy státní znalec prof. Dr. Ladislav Vachulka z pražské konservatoře.

„Po prohlídce varhan a poté, kdy na ně zahrál farníkům v neděli při mších svatých, si pozval všechny farníky, kteří měli o věc zájem na faru, aby jim vysvětlil své stanovisko odborníka. Oceňoval zvukovou a koncepční výlučnost varhan a výhody mechanického systému za proměnlivých temperaturních okolností a doporučil jejich zachování. V tomto smyslu podal i písemný posudek, kde se přimlouval o doplnění varhan ještě navíc ozvěnovým strojem za oltářem; pro velkou nákladnost bylo však od tohoto návrhu od začátku upuštěno.

Když tedy na podzim 1967 bylo již jasné, že starý stroj zůstane zachován, bylo možno přikročit k rekonstrukci varhan i kůru.

V říjnu t.r. byla učiněna objednávka firmě Igra v Praze.

Z hlediska využití prostoru na kůru dbal architekt Čermák úzkostlivě toho, aby těleso varhan zaujalo jen malé technicky nutné místo, a tím byla na kůru vyšetřena dostatečná prostora pro sbor a hudebníky eventuelně pro lid. Proto byly varhany rozděleny do dvou částí „věží“ umístěných v zadních stěnách kůru do rohů a prostor před nimi byl vyplněn třemi řadami lavic tak, aby ze všech bylo vidět na hlavní oltář. Zařízení sedadel, pódia a soklů varhan ujalo se převzít do výroby naše družstvo Bezkyd.“

 

 

Dne 20. dubna roku 1969 pak proběhla kolaudace varhan.

Kolaudační zpráva zní takto:

„Stylová čistota nástroje je významnou vlastností, kterou jsou tyto varhany poučným příkladem pro období práce. Posuzované technické provedení plně využilo zkušeností mezinárodně ověřených a jest významným úspěchem v oblasti našeho soudobého varhanářství.

Dr. Vachulka farníkům zahrál na varhany jednak dopoledne 20/4 při každé mši svaté, jednak odpoledne při Te Deum a svátostném požehnání, takže se mohli přesvědčit, že mají nástroj opravdu hodný mistrovské hry.

Tak se skončilo dílo, na němž se pracovalo s nemalou námahou po dobu dvou let, ale jemuž předcházelo více než 20 let úvah, příprav, opuštěných plánů – až se nakonec podařilo. Jedině bohatý materiál farního archivu může poskytnout alespoň trochu představu o tom, kolik to stálo nejen peněžních obětí farníků, ale skoro nadlidského úsilí v překonávání překážek lidských i časových a vypětí nervů hlavních pracovníků na tomto díle. Za úspěšné skončení Deo gratius!

Varhany! Boží nástroj, jehož zvuky plní prostory našich chrámů, berou sebou duše a hlasy věřících, a snad předávají přes klenbu chrámovou výš. Dovedou se sotva slyšitelně modlit, dovedou jásat, dovedou velebně znět, dovedou svou vážností překrývat a svou silou vládnout, dovedou sblížit s děním na oltáři, spojí hlasy přítomných, stmelí je, sdruží a nabídnou Bohu.

Hudební mistři vtělili své hudební vize, varhaníci hladí svými prsty nástroj, na němž slouží a zpívají Bohu.

Chudičké varhany ustoupily a uvolnily prostor pro velkolepé moderní. Ať jsou k oslavě Boží, k útěše, radosti, povznešení věřících!“

 

V roce 1983 byla provedena další generální oprava varhan. Opravu provedli pracovníci podniku „Organa“ z Kutné Hory.

V průběhu prázdnin roku 1998 byla za výhodných podmínek provedena zatím poslední oprava varhan (p.Tlašek z Huslenek).

 

Současné varhanice paní Jany Tkadlečkové-Bařákové jsem se zeptala, jak jsou na tom naše varhany nyní?

Potřebují pořádnou generální opravu. Potřebovaly by seřídit, vyměnit nějaké součástky, které umožňují funkci mechaniky. Ale jde o to, že pokud se plánují větší opravy v kostele, oprava stropu, věže, tak to nemá valný význam. Pokud by se s věží něco dělalo, píšťaly by se pravděpodobně musely rozebrat a dočasně někde uložit. Jsou to vše prašné práce a ty by je mohly poškodit.

Od kdy děláš varhaníka?

Oficiálně jsem varhaníka začala dělat v roce 1994, předtím jsem dělala pomocného varhaníka. P. Poles mne asi v roce 1986 požádal, abych dělala pomocného varhaníka.

 

 

Kdo tě zastupoval v době mateřské a kdo tě příležitostně zastupuje nyní?

Poprvé v době po narození dítěte mne zastupovala Pavla Mikešová-Křenková, pak mne zastupovala Jana Vítková a naposledy pan Pavel Krystyník. Jinak mne příležitostně zastupuje pan Krystyník, občas Jana Vítková, Martina Havlová tady párkrát také byla. Vždy se po dohodě našel někdo, kdo měl čas.

Je náročné být varhaníkem a stíháš vnímat bohoslužbu?

Varhaník je při mši zaměstnaný, musí si umět vše organizovat, myslet na to, co kdy bude hrát. Dbát na to, aby spoluutvářel duchovní prostředí. Ale pro mne není rozdíl, jestli jsem na mši a hraji, nebo jsem na mši a nehraji.

Máš pět dětí. Jak jsi to časově zvládala po narození dětí?

Tak nějak mi to nepřišlo, v době, když jsem nehrála, tak jsem s kočárkem do kostela stejně šla. Starší děti mi pomáhají s hlídáním.

Vychováváte děti, aby měli vztah k hudbě?

Snažíme se, nechávám rozhodnutí na nich. Čekám, až dospějí do určitého věku, aby se mohly rozhodnout sami.

Chodíš cvičit na varhany?

Ano, určitě před svátky a slavnostmi.

 

Před Janou Bařákovou službu varhaníka vykonával Vladimír Orság (*1943).

A toto jsou jeho vzpomínky:

 

Začal jsem úředně hrát od 1. ledna 1960 a hrál jsem do února 1994. Předtím jsem hrával asi od sedmé, osmé třídy. Pan Lysek začal být nemocný a bylo třeba ho zastupovat.

Doma jsme měli harmonium, tam jsem cvičil, bylo už strašně prožrané červotoči a chtěl jsem ho dát opravit, ale když jsem byl na vojně, rodiče mi koupili nové harmonium. Stále tam v té chalupě po rodičích je. Přestal jsem hrát po smrti P. Polese kvůli změnám poměrů ve farnosti. Po hraní se mi ani nestýská, doma jsem si rád ještě často zahrál. V době vojny (základní vojenské služby) v letech 1962-1964 a v případě potřeby mne zastupoval Pavel Krystyník (*1940). Funkce varhaníka byla placená, děcka při opravách chalupy po staříčkoch přišly na moje výplatní lístky, měl jsem kolem roku 1980 225 korun měsíčně. Potom jsem bral už o něco víc a také jsem později chodil každé ráno natahovat hodiny.

 

Kolik bylo mší v 70. letech?

Ráno byla mše každý den, první pátek v měsíci byla ještě večerní, v neděli byli tři mše. V sobotu byla ranní mše, a pak P.Poles přidal večerní mši s nedění platností a mezitím bylo daleko víc svateb než teď. Sňatků 30 až 50 a pohřbů také do padesáti.

Jak jste to skloubil se svým zaměstnáním?

No, někdy dost těžko. Nejhorší byly pohřby a také svatby o pracovních sobotách.

 

 

Víte kdo vykonával službu varhaníka před vámi?

Lysek Antonín ( *12.6.1890, †24.11.1961) pocházel od Těšína, když Hitler zabral pohraničí, přišel do vnitrozemí na Hrozenkov. Bydlel u nás doma, otec dělal starostu a on za ním přišel, jestli neví o nějakém ubytování. Nikde tehdy nebylo místo, a tak ho vzal k nám.

A před ním dlouhé roky, asi od roku 1925-1930 až do své smrti Cyril Vašek( *21.4.1893, †17.6.1954) bydlel pod Korábkem - Ve dvoroch, povoláním byl zedník. (Mimochodem - dělal zídku na hřbitově a celé kamenné oplocení fary.) Pomáhal mu ředitel základní školy pan Tajzler, ale křestní jméno už si nepamatuji.

Varhany a varhaníci v Karolince

 

 

V době vysvěcení kostela 12. července 1997 v kostele ještě varhany nebyly. Při slavnostní bohoslužbě se proto hrálo na kytary a malé elektrické varhany. Koncem roku 1997 byly zakoupeny varhany JUBILATE 232, nástroj italské výroby, dvojmanuálový s 38 rejstříky a možností transpozice v rozsahu kvarty. V prvních letech se v karolinském kostele ve hře na varhany střídaly Jana Vítková (*1977), Jitka Kašparová, Hana Jochcová roz. Švachová a Martina Havlová (*1980). Dvě z těchto varhanic změnily bydliště a proto v současné době hrají pouze Martina Havlová a Hana Jochcová a příležitostně od roku 2005 také Bedřich Dohnal, který se velice ochotně na tento nástroj naučil hrát, ačkoliv dříve hrál pouze na kytaru. Žalmy s varhanami zpívá vždy varhaník.

 

 

Hrozenkovská schola

Na začátky hrozenkovské scholy vzpomíná paní Anastázie Koňaříková-Mecová (*1959), dcera Františka Koňaříka, kostelníka z N. Hrozenkova.

 

Biřmování v naší farnosti bylo stanoveno na červen roku 1974. Jedním z požadavků před touto slavností bylo založení scholy ve farností. Pan farář P.Augustin Spurný požádal mého bratra Tomáše Koňaříka, tehdejšího studenta teologické fakulty, aby pomohl při založení scholy, neboť mládež ve farnosti znal. Poněvadž však nikdo z farníků neměl zkušenosti s vedením, poprosil bratr Tomáš slečnu Jaromíru Zbrankovou , která vedla vsetínskou scholu, aby do Hrozenkova jednou týdně dojížděla a nacvičovala ordinárium P. Olejníka. Pravděpodobně na jaře roku 1974 se začíná scházet skupinka čtyř až šesti děvčat ve věku 12 - 16 let. Pan varhaník Vladimír Orság a slečna Mirka to s námi nezkušenými neměli lehké, často jsme se sešly pouze dvě děvčata. Zpívali jsme v neděli a to pouze Olejníkovo ordinárium, občas se nám podařilo nacvičit žalm. Úžasné však bylo navázání kontaktů s okolními scholami, komunistický režim tomu však nebyl nakloněn. Při biřmování jsem nezpívali, protože jsem sami byli biřmovanci. Zpívala jiná schola z okolí.Postupně jsme začali zvát mezi sebe i menší děvčata a kluky, asi tak od třetí třídy, ale i mladší.Těchto dětí se scházelo poměrně dost (asi 7-10 ) a chodily docela pravidelně na schůzky. Mirka Zbranková mi během následujícího jara svěřila vedení těchto dětí. Schůzky spočívaly nejen ve zpívání (cvičili jsme i rytmické písně), ale i v modlitbě, chození do přírody, hraní dětských her.Velký problém spočíval v tom, že jsem v hudbě neměla žádné vzdělání, měla jsem však tak velkou odvahu a brnkala na kytaru. Nejednou jsme odcházeli po mši svaté zklamaní z neúspěchu. Teprve časem dorůstaly děti hrající na hudební nástroje. Takto jsem to dovedla do roku 1979, kdy jsem se po maturitě vdala a následovala svého manžela. Schola úspěšně fungovala dál.

 

Další vedoucí scholy Marie Jochcová-Dernerová (*1968) na ni vzpomíná takto:

S rodiči jsem v kostele sedávali nahoře na kůru hned za scholou, brzy mě vzali na zpívání ordinária mezi sebe. Vznikla malá schola, kterou vedla Stázička Koňaříková-Mecová; do ní jsem coby nejmladší chodila taky já.

Po svatbě Stázičky (1979) se scholy ujala Dana Orságová, sestra nynějšího kněze P.Jirky Orsága. Danka pak začala studovat v Brně a nastoupila jsem já. Tehdy jsem byla ještě na základní škole! V té době jsme se scházeli na faře. Velká schola vlastně v té době už nebyla, protože se všichni postupně rozjeli na studia, popř. vdaly, oženili… Zpívali jsme při mši pravidelně ordinária, popř. někdy i něco víc.

Ve schole v té době byly děti od nejmenších až po mé vrstevnice, které mi s vedením velmi pomáhaly.

V době, když jsem byla střední škole, nás oslovila Eva Podešvová, zda bychom se my starší ze scholy nechtěli scházet na biblické hodiny. P. Poles nám to umožnil, a tak jsme zažívali krásné chvíle nad otevřeným Písmem, scházelo se nás asi 5. Později jsem se seznámila s Veronikou Křenkovou z Halenkova. S tou jsme pak společně organizovali s halenkovskou a hrozenkovskou scholou různé akce, výlety i letní tábory. A pak vše skončilo mou svatbou v říjnu roku 1989, kdy jsem odešla za svým mužem do Třebechovic pod Orebem.

 

Nějaký čas scholu vedl i Maruščin bratr Tomáš Jochec, ale postupně vedení scholy po Marušce Dernerové přebrala teprve dvanáctiletá Jana Vítková (*1977) z Karolinky. Za P. Michala Pořízka v roce 1996 Jana Vítková vedla jak scholu, tak scholičku. Schola se ale brzy rozpadla a její místo hned obsadila mladší generace ze scholičky. Janě Vítkové pomáhala s vedením Markéta Koňaříková – Špalková (*1977) z Vranče, hlavně po stránce organizační.

Připravovala různé hry, výlety a tábory. V té době svého vrcholu dosáhla schola asi roku 1999/2000, kdy čítala přes 10 členů a jezdila na nejrůznější akce - za P. Michalem Pořízkem do Vlčkova, P. Petrem Dujkou do Polešovic, na chaloupky a s P. Michalem Šeligou na Slovensko. V té době zpívala čtyřhlasé spirituály a byla nerozdělitelnou partou.

Od roku 2002 měla Jana Vítková stále méně času, souviselo to se změnou jejího trvalého pobytu, a Markéta Koňaříková založila v Novém Hrozenkově skautský oddíl. V té době se zdálo, že se schola rozpadne, ale snažila se v menším seskupení udržet a zpívala každou neděli. Vedení scholy se ujala Jitka Haferníková (*1987). Od roku 2004 se schola skládala z dvou sesterských dvojic Barbory a Štěpánky Jochcových (z N. Hrozenkova-střed) a Jitky a Dany Haferníkových (z Vranče). Při větších příležitostech pomáhaly ještě sestry Barabášovy, Jana Kopřivová a Kristýna Orságová.

Od roku 2002 se postupně začala dávat dohromady scholička, v kostele začala zpívat asi od roku 2005. V roce 2008 scholička čítala průměrně 7 členek (ve věku 1.-7. třída), zpívala každou neděli na dětských mších svatých, vystupovala na Dni matek a zúčastnila se soutěže schol v Brumově-Bylnici.

Ve školním roce 2008/2009 kdy Jitka Haferníková odjela studovat do zahraničí se vedení scholičky ujímají rodiče malých dětí Jitka Koňaříková a Tomáš Jochec, kteří také scholičku doprovází na kytaru a basu.

 

V roce 2009 dochází k omlazení a postupnému nárůstu počtu členů scholičky, které pokračuje na jaře a na podzim roku 2010. V květnu 2010 také přichází do scholičky první kluk a další se připojují po letních prázdninách (Od roku 1997 dosud neměla scholička ve svých řadách chlapce.).

Na podzim roku 2010 má scholička celkem již 19 členů. Navštěvují ji 4 předškoláci, 6 dětí 1. stupně ZŠ, 4 děti 2. stupně ZŠ a nepravidelně 5 středoškoláků či vysokoškoláků (včetně vedoucí). Scholička se schází k pravidelným zkouškám každý týden v pátek od 15.30 asi do 17 hod na faře a před každou dětskou nedělní mší svatou, kterou doprovází svým zpěvem. Několikrát během roku zpívá na svatebních obřadech a na křtinách, o Vánocích vystupuje s pásmem vánočních koled, v půstu vede křížovou cestu. Účastní se také farních výletů a děkanátních poutí. Vedle činností při řimskokatolickém kostele se každoročně zapojuje do kulturního programu při příležitosti Dne matek. Členové scholičky příležitostně těší svým zpěvem nemocné v Charitě Svaté rodiny Nový Hrozenkov a v lednu oblékají roucha mudrců a stávají se z nich dobrovolníci Tříkrálovské sbírky. Každým rokem jezdí na přehlídku schol Hradní tóny do Brumova-Bylnice, vyjíždí na víkendové a prázdninové chatičky.

Karolinská schola

Karolinská Schola vznikla v roce 1997 a její první vystoupení bylo při příležitosti svěcení kostela Panny Marie Karelské. Počet členů se během let měnil, vždy se to však pohybovalo v rozmezí 7-15 zpěváků. Zpočátku scholu vedla ředitelka Základní umělecké školy paní Martina Havlová, poté štafetu převzala její dcera Martina Havlová ml. V současné době má schola 8 členů. Z dospělých jsou to: Hana Fiantová, Renata Kaštánková, Katka Orságová, Bedřich Dohnal, Petra Maňáková, Martina Havlová ml. A z dětí jsou to Zlatka Fiantová a Barbora ????. Příležitostně se připojují i další. Schola zpívá pravidelně 1x měsíčně při nedělní mši svaté, dále pořádá vánoční, postní a velikonoční vystoupení, spolupracuje při programu Dnů Bible (od roku 2004) a červnové soutěži pro děti Po stopách českých světců. Tradicí se již stala podzimní mše svatá se zpěvy z Taizé a každoroční doprovázení vánoční a velikonoční mše. Nástroje používané ve Schole kytara, flétna zobcová, flétna příčná, housle, kontrabas, bicí nástroje. Zkoušky bývají pravidelně každý čtvrte po mši svaté asi v 18,45 hod. Jsou srdečně zváni všichni, kteří rádi zpívají bez omezení věku.

 

Nesmím opomenout zmínit již zaniknuvší hrozenkovský chrámový pěvecký sbor, který v posledních letech vedl pan František Kazmíř (asi 1982-1991)a po něm vedení převzala paní  Blanka Střelecká a Jana Bařáková a naše dechovky, které vždy velice zpestří slavnostní bohoslužby a jejich hudební doprovod je nedílnou součástí pohřbů, ale to jsou samostatné kapitoly a o těch snad až někdy příště.

Pro potřeby farnosti zpracovala v červnu 2008 a aktualizuje Ingrid Petřeková

 

zpět